25 Dub Záhady kolem jízdy králů – Cesta do pravěku
V lidovém podání evropském udržuje se posavad starodávný obyčej o letnicích, že chasa přestrojí se za krále a královnu, za průvod jejich a zvláštními obřady napodobí vyjednávání svatby krále s královnou, hledání ženicha „krále“ pro králku a naopak; chodívají s průvodem po domech, prosí za dárky a vtipkují, chválí i haní hospodáře, jeho rodinu, čeleď. Slavnost bývá zakončena honem po prchajícím králi a hozením buď jeho, nebo vycpané postavy do vody,“ napsal ve studii o letnicových zvycích z roku 1893 Čeněk Zíbrt, redaktor Českého lidu, jeden z našich prvních badatelů, kteří zaznamenali s odborným náhledem průběh jízdy králů a pokusili se o výklad jejího původu. A uvádí, že se takové zvyky se provozovaly v Německu, ve Francii, v Anglii, ve Švédsku, v Norsku i jinde. A ovšem, že obchůzky s králem o letnicích byly známy také Slovanům. „Mládež se ozdobí ratolestmi a květy, přestrojuje se za krále a královnu, zakrytou závojem, za jejich komonstvo, jezdívá nebo chodí se šavlí v ruce, s praporečníkem v čele nebo po boku královny, zpívá, tancuje, vybírá dárky“. A také dodává, že je to lidová slavnost, „jejíž zvyk ztrácí se v mlze dávných věků“.
Tak vida. Hry či zvyky, v nichž figuroval král a králka, nejsou žádnou lokální místní záležitostí, ale ve stejný čas se konaly v mnoha zemích Evropy, Moravu a Čechy nevyjímaje. Jejich podobu sice neznáme, ale jedno měly společné – konaly se o letnicích.
Jenomže, co jsou to vlastně ty letnice?
Naši předkové si na svátky potrpěli zrovna tak jako my. Svátek holt není pátek, nemusí se do práce, člověk si užívá volna a má povznesenou sváteční náladu. Za oněch pradávných časů se ty svátky spojovaly s přírodními cykly. Lidé byli závislí na úrodě, a tak není divu, že se některé svátky vztahovaly k těm dnům kalendáře, které byly rozhodující pro úrodu, a tím i pro přežití rodu, kmene. Takovým významným obdobím bylo i období letního slunovratu. Jím vrcholilo období důležité pro úrodu. Postupně se pro toto období vžil název letnice.
První zprávy o letnicích nalézáme již v bibli: „Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě…“ A jinde: „Pavel se rozhodl minout Fez a neztrácet čas v provincii Asii, neboť spěchal, aby byl pokud možno v den letnic v Jeruzalémě…“
Svátek letnic připadal na padesátý den po Velikonocích. Tak to přikázal podle Starého zákona Hospodin Mojžíšovi: „Když vejdete
do země, kterou já dávám vám, a žíti budete obilí její, tedy přinesete snopek prvotiny žně vaší k knězi. … …sečtete padesáte dní,
a tehdy obětovati budete novou oběť suchou Hospodinu. … I vyhlásíte ten den slavnost, shromáždění svaté míti budete, žádného díla robotného nebudete dělati. Ustanovení to bude věčné ve všech příbytcích vašich, v protonárodech vašich.“
Na jiném místě se dozvídáme i o obětování o tomto svátku:
„V den prvních snopků, když o svátcích téhodnů budete mít bohoslužebné shromáždění, nebudete vykonávat žádnou práci. Přinesete jako oběť zápalnou v libou vůni pro Hospodina dva mladé býčky, jednoho berana, sedm ročních beránků a jako příslušnou oběť přídavnou bílou mouku zadělanou olejem, tři desetiny na každého býčka, dvě desetiny na každého berana a po desetině na každého beránka z těch sedmi…“
Archaickým slohem nás Starý zákon informuje o tom, že původně se o letnicích konala slavnost žní, dnes bychom řekli dožínky. Ten den se obětovaly prvotiny, první chleby z pšeničné sklizně, proto „den prvotin“.
A jak vlastně souvisí letnice s naším tématem?
Křesťanství přetvořilo letnice v slavnost založení církve – o prvních letnicích po křesťanské „velké noci“ byl seslán Duch svatý. Tento svátek nahradil dny prvotin starých Židů. A tak jsme se dostali ke svatodušním svátkům, které se konají padesát dnů po Velikonocích a jsou tedy pohyblivé stejně jako Velikonoce. Po Velikonocích se stal tento svátek druhým svátkem, v němž bylo možno světit křestní vodu a udělovat svatý křest. Zatímco neděle měla charakter především církevních oslav spojených s návštěvou bohoslužeb, v pondělí dominovaly rozmanité lidové oslavy a obyčeje.
Nu a jsme doma: „…co vám budu povídati o svatodušním pondělí…“ – To jsou přece slova vyvolávače jízdy králů. Takže jízda králů je, anebo měla by být, obyčejem svatodušním. Dokud bylo svátečním dnem pondělí, konaly se objížďky v pondělí, poté, co se u nás svatodušní pondělí stalo všedním dnem, se královské jízdy přesunuly na neděli. Za bývalého režimu se vytratily z kalendáře úplně. Přesto ještě v padesátých a šedesátých letech jezdila kunovická i vlčnovská jízda králů ve stejný den. Dnes se sice konají jízdy králů většinou v období letnic, ale svatodušní termín již nikdo nedrží. Obyčej nabyl podoby folklorní slavnosti a pořadatelé, kteří se snaží získat návštěvníky, určují termín tak, aby se jízdy králů ve stejném dni nesetkaly a nebraly jedna druhé obecenstvo. Ta situace našla odezvu i ve vyvolávce: „…co vám budu povídati o této sváteční neděli.“
Avšak ani biblické letnice, ani svatodušní svátky, jak je z citací patrno, neobsahují samy o sobě nic, co by nám jakkoliv mohlo připomenout jízdu králů nebo krále. Prameny chybí.
U nás ano, ale na Slovensku nikoliv. Kronikář Matěj Bél (1684–1749) líčí obyčej slovenský obyčej na letnice „voliti si krále, jehož chasa poslouchá, jenž radovánky a tance tehdejší řídí, maje zvláštní žezlo“.
Mluví také o obci Štvrtok v bratislavské župě, kde si volí mládež krále pro zábavu na letnice, a vzpomíná v této souvislosti kratochvilné obřady a tance. Byla to taková „divočina“, na níž se hromadily stížnosti, že musela takové zvyky církev zakazovat. Tak v roce 1585 a znovu v roce 1591 zasedala církevní synoda, která opětovně zakazuje „na rusadlnije sviatky podle starého obyčeje králův stavěti, tance vyvázeti, fašiangy se skalivati, šomhartiti (používat škrabošek), do starie kožucha se obláčeti, i jakžkolvek se blázniti.“
Na rozdíl od oněch bujarých zábav, jež byly patrně trnem v oku pokojných a mravných občanů prešpurské (bratislavské) župy, má slovácká jízda králů, prvky obřadní vážnosti, důstojnosti.
Co znamenají, kde se vzaly?
Jiří Jilíki